Jak se Vás, jako rodiny, dotkla opatření spojená s COVID-19?
Tato nová situace především narušila náš zaběhnutý režim. Nejen u dětí, ale i u nás jako rodičů a bylo nutné vytvořit nějaký nový. Mít alespoň přibližně představu o náplni dne a jistý režim udržovat i tak. Obrovské množství volného času, za které jsme byli ze začátku i do jisté míry rádi, se časem proměnilo v dlouhé chvíle. Přišla nejistota z toho, co bude (otevření škol, jednotlivých provozů/živobytí) a bez vidiny nějakého reálného řešení se zdála každým dnem větší. Jistou nervozitu z budoucnosti jsme ovšem nakonec zvládli a společný rodinný čas, který jsme spolu díky karanténě strávili, byl příjemný. Konkrétně v naší rodině došlo k jistému zpomalení, které bylo třeba, sociální vazby posílily, ve finále to bylo snad i užitečné (pro mě rozhodně), i částečné prozření a uvědomění si, jak skvělá rodina jsme, a že jsem ráda, že se máme.
Jak probíhalo vzdělávání na dálku u Vašich dětí?
Starší dcera navštěvuje běžnou základní školu v Rakousku, chodí do 4. třídy. Syn Oliver navštěvuje první třídu ZŠ zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona (jde o bývalou ZŠ praktickou) u nás v Čechách. Jeho diagnóza je porucha autistického spektra, přičemž největší problém je rozhodně jeho porozumění a rovněž schopnost se srozumitelně vyjádřit.
Rozdíl u obou dětí byl již ve způsobu uzavření škol. V Rakousku bylo uzavření škol oznámeno předem a žáci i učitelé měli čas se na to připravit. Pamatuji si však přesně, jak jsem v práci postřehla tiskovou konferenci (snad kolem 11.00 hod.), kde se oznamovalo téměř okamžité uzavření škol v ČR. Hodinu na to jsem si jela ze školy vyzvednout syna. Nikdo nic bližšího nevěděl, nedostal žádné materiály ani úkoly jako dcera a zničehonic prostě zůstal doma. To byl pro nás pro všechny šok, ale v tu dobu jsem ještě netušila, jak dlouhá doba se z toho nakonec vyklube.
Dcera tedy měla materiály, učivo si rozvrhla a jednalo se především o opakování, byla tedy v tomto téměř samostatná. Syn až po týdnu, možná dvou, potom dostal úkoly emailem. Máme velké štěstí na hodnou a empatickou paní učitelku – ta vybrala úkoly, o kterých věděla, že syna baví a vždy se ještě v týdnu zajímala, jak se synovi daří. Poslala mi i metodické pokyny k novému učivu a byla velmi ochotná. V poslední době nám nechávala úkoly i přímo u domu, vytvořila a zalaminovala pomůcky a opravdu musím říct, že se snaží.
Jak to zvládáte Vy, jako rodič?
Bohužel, pro mě je situace velmi náročná. Chci zdůraznit, že jsme měli jasně daný režim, kdy byl syn zvyklý, že ve škole se pracuje a doma odpočívá. Ze začátku jsem se opravdu snažila, ale postupem času se z toho pro mě stala téměř nezvladatelná věc. Přinutit syna pracovat je čím dál horší (a má vůle čím dál slabší), stupňují se jeho afekty, splnění krátkého několikaminutového úkolu nám i s přinucením k práci zabere klidně několik hodin. Ten finální výsledek nakonec vůbec neodráží tu obrovskou snahu a je to velmi demotivující, vyčerpávající a ke konci se začínám cítit i provinile. Na synovi vidím, že škola mu chybí, nemá disciplínu a vše si samozřejmě dávám za vinu. Po večerech studuji, jak ho naučit novu látku, tisknu metodické pokyny a nový den jsem zoufalá předem. Ruší svými afekty dceru, na kterou nemám tolik času a ve finále mám pocit, že jsem se pořádně nepostarala ani o jedno dítě. Situace je pro mě opravdu náročná, a byť je naše paní učitelka velmi povzbudivá a oceňuje jakékoli pokroky, já vidím, že pedagoga, natož speciálního, nemohu nikdy nahradit. Synovi tato situace rozhodně uškodila, zbrzdila jeho vývoj a také mám velkou obavu z návratu do školy.
Kdy a jak jste se dozvěděla, ze se Oliho škola neotevře?
To, že se budou otevírat první stupně škol, bylo pro mě velkou motivací. Následné oznámení, že se to syna netýká, byl pro nás obrovský šok. Dozvěděla jsem se to navíc v úterý z facebookových stránek spolku Modrá vážka, který zveřejnil dokument MŠMT a upozornil na výjimku pro děti s autismem a dalším handicapem. Ze školy jsme se to dozvěděli až v pátek, od paní učitelky, po poradě s vedením.
Jak jste se v tu chvíli cítila?
V šoku. Je to pro mě demotivační. Po čtyřech letech, kdy byl syn zvyklý navštěvovat školku či školu 10 až 11 měsíců v roce, je nynější režim opravdu těžký, navíc s vyhlídkou, že to tak bude ještě do září. Je na mě téměř stoprocentní péče o něj. Trpíme tím všichni a i když se snažím, vždy někdo přijde zkrátka a na konec nemám sílu ani sama pro sebe. Nemůžu jít nakoupit, nemůžu jít do zaměstnání, nemůžu téměř nic, protože mou pozornost téměř 18 hodin denně vyžaduje syn.
Je něco, co byste na závěr doporučila ostatním rodičům?
V našem okrese funguje spolek Modrá vážka, který jsem už zmínila. Jsou to obětavé maminky, které se snaží pomoci našim dětem v mnoha oblastech, a právě tady jsem poprvé zaregistrovala tuto výjimku. Velmi jsem oceňovala, že Modrá vážka okamžitě a bez jakéhokoli prodlení psala na Ministerstvo školství, dostalo se jim i odpovědi – bez překvapení, stálo v ní stále totéž. Různé spolky spolu začaly napříč republikou komunikovat, podporovat se, oslovovaly novináře a další a i díky tomuto tlaku se celá věc dostala do povědomí. Je velmi důležité se ozvat. Byla bych ráda, aby to všichni rodiče vzali na zřetel, že i jejich hlas je důležitý. Bez alespoň mírného tlaku se dnes nikam neposuneme. A ten tlak nesmí polevit. Když nás a naše děti ministr vzal do povědomí a přislíbil otevření speciálních škol, všichni jsme pocítili jistou naději. Jak ale plyne čas, celá věc se opět nikam neposouvá a vypadá to, že vše vyjde do ztracena. Nesmíme to vzdát a snažit se dál. Naše děti potřebují vzdělání, potřebují speciální péči, kterou jim my bohužel nedokážeme dát a i my rodiče potřebujeme, aby z nás toto břemeno někdo alespoň na chvíli sejmul. Je nás mnoho, nejsme na to sami, a když se spojíme, dokážeme to.
Za rozhovor děkuje Lenka Bittmannová
Pozn. redakce: rozhovor vznikl v době, kdy nebylo jisté, zda se školy a třídy zřízené podle §16 odst. 9 školského zákona otevřou. Dnes už termín znovuotevření škol a tříd známý je, a sice 1. 6. 2020