Snažím se Ádě nasadit roušku. Už asi podesáté. Marně. Pokaždé si ji s hlasitým smíchem strhne a snaží se mi strhnout i tu moji. „Áďo, je nouzový stav. Všichni musíme nosit roušky, abychom se vzájemně chránili.“ Áďa se na mě chvíli zadívá, snad přemýšlí nad mými slovy? Pak mi strhne roušku. Teď už se směju spolu s ní, znova si nasazuji roušku a vyrážíme do lesa.
V lese Áďa nasazuje rychlé tempo. Kráčí asi dva metry přede mnou, jak to má ve zvyku a udržuje tak bezpečný odstup, který teď máme nakázaný všichni. Nutí mě to přemýšlet, kolik se toho pro ni vlastně mění? Kromě našich rouškových snah a zavřené školy vypadá její život pořád stejně. Na ulici se jí stále lidi vyhýbají, tak jako obvykle. V MHD pořád moc jezdit nemůže, tak jako obvykle. Do kin, divadel, obchodů, restaurací a hospod pořád nechodí, tak jako obvykle. Celý její život je jeden velký sociální odstup.
A právě proto je tato situace vlastně přínosná pro mě jako asistentku, a troufám si tvrdit, že pro nás všechny. Dostáváme možnost vidět svět Ádi očima, a vůbec očima lidí, pro které je sociální odstup každodenním chlebem. Příležitost nahlédnout aspoň trochu do jejich světů. Proto se ptám: jak tuto příležitost využijeme, až to všechno skončí?
Lucie Mannheimová, středisko podpory samostatného bydlení