Na mnoho z nás v této době doléhá nejen samotná epidemie viru COVID-19, ale také opatření, která v souvislostí s ní byla přijata. Nikdo není schopen říci, jak dlouho tato situace bude trvat a ani život v NAUTIS není v této době standardní. Řada našich služeb nemůže pokračovat, jiné mění formu poskytování či naopak navyšují kapacity v souvislosti se zavíráním škol a stacionářů. Možností podpory, jak celou situaci zvládnout, je relativně hodně, ale není vůbec jednoduché se v nich vyznat.
Naši kolegové pro vás vypracovali řadu odborných článků, doporučení, inspirativních návodů, jak se stávající situací vyrovnat a nyní vám je prostřednictvím této stránky přinášíme.
Doufáme, že vám tímto způsobem pomůžeme celou situaci lépe zvládnout.
Přejeme všem hodně zdraví. Váš NAUTIS
Dostupné z níže uvedených odkazů:
Domácí vzdělávání – rady, tipy, nápady. (Speciálně pedagogické centrum při NAUTIS) Příručka ke stažení
Jak na domácí vzdělávání dětí s PAS
Rozhovor s Libuškou, mladou ženou s AS (Kateřina Thorová, středisko diagnostiky)
Odpovědi na nejčastější otázky týkající se případné hospitalizace dítěte s PAS (ve spolupráci s FTN v Krči)
Zdroje pomoci nejen během koronavirové epidemie
Rozhovor s výkonnou ředitelkou Magdalenou Thorovou ve věci fungování NAUTIS v době koronavirové infekce
Jak zvládají život v době koronaviru rodiny malých dětí s PAS (Jan Kouřil, středisko včasné intervence) ZDE
Co by měli o pandemii koronaviru vědět lidé s PAS a lidé kolem nich? Přehled doporučení
Jak zvládat zátěž dnešních dní (Martin Semrád, terapeutické středisko)
Rozhovor s Hynkem Jůnem – pohled terapeuta na prožívání lidí s autismem v době koronavirové epidemie
Domácí vzdělávání a psychická zátěž rodičů z pohledu psychologa (Alena Perlínová, SPC)
Jak se asistuje v době koronavirové (Lucie Mannheimová, středisko podpory samostatného bydlení)
Snažím se Ádě nasadit roušku. Už asi podesáté. Marně. Pokaždé si ji s hlasitým smíchem strhne a snaží se mi strhnout i tu moji. „Áďo, je nouzový stav. Všichni musíme nosit roušky, abychom se vzájemně chránili.“ Áďa se na mě chvíli zadívá, snad přemýšlí nad mými slovy? Pak mi strhne roušku. Teď už se směju spolu s ní, znova si nasazuji roušku a vyrážíme do lesa.
V lese Áďa nasazuje rychlé tempo. Kráčí asi dva metry přede mnou, jak to má ve zvyku a udržuje tak bezpečný odstup, který teď máme nakázaný všichni. Nutí mě to přemýšlet, kolik se toho pro ni vlastně mění? Kromě našich rouškových snah a zavřené školy vypadá její život pořád stejně. Na ulici se jí stále lidi vyhýbají, tak jako obvykle. V MHD pořád moc jezdit nemůže, tak jako obvykle. Do kin, divadel, obchodů, restaurací a hospod pořád nechodí, tak jako obvykle. Celý její život je jeden velký sociální odstup.
A právě proto je tato situace vlastně přínosná pro mě jako asistentku, a troufám si tvrdit, že pro nás všechny. Dostáváme možnost vidět svět Ádi očima, a vůbec očima lidí, pro které je sociální odstup každodenním chlebem. Příležitost nahlédnout aspoň trochu do jejich světů. Proto se ptám: jak tuto příležitost využijeme, až to všechno skončí?